Padám ke dnu... aneb Můj život s Němcem IV.

Je to již pár dní, co doma nejsem od rána do večera ve stresu, cože zase moje máma „vyvede“, co jí vykolejí a jak jí co nejlépe uklidnit. Nastoupila na měsíční odlehčovací pobyt ve stacionáři specializovaném na Alzheimerovu chorobu. Měla bych být tedy klidná i já, řeklo by se. Ale ono se tolik věcí tak lehce řekne a tak těžce prožívá.

Hlavu bych nejraději odstřihla od zbytku svého těla. Kdyby to tak šlo. Kdyby někdy šlo takhle jednoduše vyřešit problémy. Kdyby....

Vím, že sama to nezvládnu. Snažím se volat do celého světa "pomooooc", ale ti, co to slyší, mi pomoci nedokáží a ti, co to dokáží, ti buď neslyší nebo dělají, že jsem neviditelná. Sbírám veškerou svojí odvahu k návštěvě psychoterapeuta. Náročný byl tento krok. Sama sobě přiznat, že bez cizí pomoci se nehnu z místa, snad ještě náročnější bylo najít a vybrat toho pravého. Našla jsem ho. Začátek návštěvy je velmi rozpačitý, mám trému, nezabrala na mě ani přátelská atmosféra, příjemné prostředí, ani zapálená svíčka na stole. Rozehřívám se pomalu. Ale je úžasné mluvit a cítit, že jsem vnímána. Vyslovit své myšlenky, utřídit si je a nechat se jen tak lehce posunout v názorech. Po společně stráveném čase se cítím mnohem lépe. Sdělená starost, poloviční starost.

Mám hlavu přeplněnou, skoro mi chce odletět někam do vesmíru, je těžká, přetěžká. Zjišťuji, že v sobě mám naskládaných problémů více. Cítím se opravdu na pokraji svých sil. Nepřidává mi příliš ani návštěva mojí mámy ve stacionáři. Je stále krásná, milá, snaží se o úsměv, ale....ve skříni objevuji 80% oblečení, které ale není vůbec její, na nohách bačkorky, které jsem v životě neviděla. „Mami, co to máš za bačkory?“ Její reakce mě naprosto odzbrojuje, jsou to přeci ty její oblíbené, které si nedavno koupila...Ufff. Umím reagovat na tyto situace, už to umím. S úsměvem se klepnu do čela, „jasně, já trouba na to úplně zapomněla, to jsou TY TVÉ OBLÍBENÉ“. Vnímám její okamžité uklidnění. A o to šlo. Vnitřně však pláču, co víc, já přímo řvu a cítím, že to musí rychle ven.

Vyvolávám poprask po celém malinkém oddělení. Sestřičky se tváří nechápavě – je naprosto v pohodě, snaží se mě uklidnit, ale já vím, že není, vidím ten posun (bohužel směrem dolů). Přichází i paní doktorka, na můj vkus nepříliš pevná v kramflecích, což mě zneklidňuje ještě víc. Pokládám hlavu svojí mámy na polštář, má skvěle načesanou hlavu a je vážně nádherná. Bolí jí hlava, prý (je-li to pravda nebo ne, to, bohužel, nejsem schopná nijak zjistit). Hladím jí po vlasech a utíkám pryč, už bych nezvládla umělý úsměv a předstíranou pohodu a klid. Vybíhám ven a řvu a řvu a řvu jako želva.....

Přecházím do terapeutické skupiny. Společně se mnou u stolu sedí dalších asi osm lidí, kteří zápasí s podobným problémem jako já. Je to osvobozující skupinka, je osvobozující v tom, že když dojde řada na mě a mé povídání (což je poměrně brzo), mluvím a oni mi rozumí! Přesně ví, co říkám, protože to sami zažili nebo spíše zažívají. Mluvím klidně, rozvážně, snažím se i s nadhledem. A jsou zážitky, které se dají také vypovědět s humorem, je to humor hodně černý, ale v této skupince lidí je velmi vítaný, protože je cítit, že opravdu nejsem tak cynická, je to jen moje obrana na danou situaci. Jejich zájem o to, co prožívám je velmi povzbuzující. Pak postupně poslouchám osudy dalších. Je to síla, velká síla. Přistihla jsem se, že se až nápadně často zapojuji do diskuse, připadá mi, že mám náskok nad většinou z nich. Mám více informací, více jsem toho vyzkoušela, často znám odpověď na jejich problém. O co jednodušší je sledovat druhého se svým nadhledem, druhého, který se právě topí v bahně a já si uvědomuji, že oproti němu stojím pevně na zemi. Cítím, že mohu ostatním něco nabídnout. A to taky rozhodně udělám! Už zbývá jen vymyslet jak. Jak jim podám pomocnou ruku a zpevním půdu pod nohama.

Obcházím několik lékáren, abych si mohla vyzvednout psychoterapeutem předepsaná antidepresiva. Já už to tak prostě mám - ty, co jsme konečně vybrali, prostě přestal výrobce vyrábět....takže sháním lékárnu se starou zásobou tohoto léku. Nestydím se za to, že jsem vlastně „blázen“ jak by to mohlo nazvat spousta nezkušených, naopak, jsem na sebe hrdá, jsem hrdá na to, že snad konečně malinko uchopuji svůj život do svých rukou, že se snažím ho řešit. Po dlouhých bezesných nocích konečně spím celou noc....

Kdo to nezažil, možná nepochopí. Kéž bych byla mezi nechápajícími....