:)

klikla jsem na předchozí díl,

vidím, že leccos využíváte. to je skvělé. Ohledně věcí, které jste zpátky ze stacionáře nedovezla - to se prostě dá jakžtakž najít až časem. Lidé se třeba několikrát převlékají, směňují, vyhodí do koše...  Vidím to denně. U nás se ztráty dotují z darů, nepomohou ani jmenovky. Pokud by byl nedostatek financí, zkuste doplnit věci z charitního šatníku a neupejpejte se, vždyť pokud věc zmizí, pomůže třeba chudšímu člověku - nebo udělá radost, že je barevná... věci v takovém zařízení žijou svým životem. Po dvou letech jsme třeba našli ostře růžové ponožk, podepsané, na pánovi, co mu je prý dala dávno zemřelá manželka. S majitelkou vepřišel do styku... Kde se toulaly celou tu dobu, Bůh suď .

je to zlé, ale snad...

Snad bude líp. Dnešní léky umí postup nemoci zastavit, tu a tam se vyskytují denní stacionáře, kde může být maminka jako ve školce, za příspěvek na péči můžete zakoupit službu pečovatelky, která s ní strávi nějakou tu aktivizační hodinu a Vy můžete jinam. Můžete ji posadit k počítači a naučit kartičky nebo jiné hry, záleží na na tom, jak co zvládne. Počítač jí s Vaší pomocí ukáže místa dětství, mládí, vyhrábne vzpomínky, o kterých ani neví, že je má. A způsobí radost, zvýší sebevědomí. Na stránky ČALS Vás jistě odkazovat nemusím.

Cvičte paměť, dovolujte mamince zažívat vítězství nad nemocí, v čase náhledu jí vysvětlujte, co všechno děláte a že se, jak vidno, něco daří.  dětem umožněte babičku vidět schopnější - dá se s ní hrát člobrdo? Dni dejte pevný rámec, ať se má, oč opřít.  No a protože ji máte čerstvě doma, musí se aklimatizovat, takže za čtvrt, půl roku bude o něco líp. držím palce.

Re: je to zlé, ale snad...

obavam se, ze ohledne tech leku nemate pravdu. Nedavno jsem slysel prednasku jednoho nemeckeho profesora, co se vyzkumem demence zabyval a ten rikal, ze vsechny leky co jsou dnes dostupne, jsou schopny zbrzdit prubeh nemoci maximalne o 1 rok. Ty leky co se davaji pak jen tlumi agitovanost a stavy zmatenosti.

nezbývá než se situací smířit

a popřemýšlet jak moc vás péče o matku omezuje v životě rodinném, pracovním i osobním.

Naši dlouho váhali, ale nakonec dali babičku, která trpěla demencí do domova důchodců. A opravdo se jim ulevilo. Říkali, že to měli udělat mnohem dříve. babička jejich péči stejně neocenila a pořád jim sprostě nadávala jak jsou hrozný. a pořád chtěla ke strejdovi, ketý jí doma ale nechtěl.

jediný koho měla u nás ráda byl můj malý syn. jenže tomu byla nebezpečná. jednou jsem šla během oběda na záchod a když jsem se vrátila, našla jsem jí, jak krmí mého 10 měsíčního syna svíčkovou. Tu mu dávala do pusy nožem.

Málem mě kleplo. A nechtěla si nechat dát říct. tak jsem musela ostřeji zakročit. a pak slyším jak mu říká: "chudáčku, oni ti nedaj najíst, já bych si tě hned vzala".

Re: nezbývá než se situací smířit

nespravedlnosti si neberte osobně, to je totiž naprostá klasika.  Pečující to vždycky odnášejí, ti nepřítomní jsou vzýváni. Pomůže buď krátkodobý pobyt v domově, stacionář, zkrátka místo, kde vidí vrstevníky a dostane se jim poznání, jak dobře se mají.

Zkušenost Vašich rodičů s domovem není nic nového ani zavrženíhodného. Dnešní domovy jsou jiné, za poslední 4 roky se odvedla spousta práce ve kvalitě služeb. A věřte-nevěřte, lidé tu dokonce prospívají a mění se k radosti rodiny.

Nechápu a doufám, že nikdy nepochopím.

Každopádně držím palce, nic jiného asi nejde Život není vždycky fér, ať se nám to líbí nebo ne. Přeji Vám hodně sil a držte se!!!

PS: Máte krásné jméno, jakpak jste k němu "přišla"?