Můj život s Němcem VI. - první vánoce bez Němce

Alzheimerova choroba je zatím nevyléčitelná. Prostá věta, která se objevuje téměř u každého článku o této nemoci. Bohužel, ta věta je pravdivá. A velmi často následuje i věta druhá, bohužel, také pravdivá - nemoc se postupně zhoršuje..... A já dodávám větu třetí - a bere s sebou všechny okolo sebe.

Je to vlastně zvláštní. Nemoc si vybrala mojí maminku. Přesto každý, kdo se jí postavil do cesty, se vlastně stal její obětí. Snad ani nechci vzpomínat na stav, kdy jsem nebyla schopná vůbec ničeho. Nebyla jsem schopná pracovat, starat se o domácnost ani o rodinu. Klátila mě jedna chřipka za druhou, to aby mě donutila vnímat své vyčerpané tělo. Abych konečně pochopila, že se řítím šílenou rychlostí do propasti.

Zažila jsem jedno z nejhorších rozhodnutí, které jsem za svůj život musela udělat. Vlastně - možná ne nejhorší, ale rozhodně nejtěžší. Bolestné. Stále jsem si dávala všechna pro a proti, když už jsem byla rozhodnutá, zase mě nějaká našeptávačka mé rozhodnutí vyvrátila. Jako bych v duchu rozmlouvala s neskutečně zlou sousedkou, která se na mě dívá skrz prsty, z očí jí lítají blesky a mlátí mě rákoskou za moje myšlenky. A tak to šlo několik týdnů.

Po jedné velmi náročné probdělé noci jsem najednou cítila, že se prostě musí něco změnit. Že už mi dělá problém i vstát z postele nebo se usmát na svého muže či děti. Už mi dělal problém i jen pokus o úsměv, i když nebyl upřímný. Jako bych sama vyskočila ze svého těla a dívala se na něj z povzdálí a bylo čím dál tím těžší jakoby silou vůle pohnout končetinou nebo ústy. Mé tělo mi někam odcházelo, někam daleko ode mě a bylo mi to vlastně úplně fuk. Chtěla jsem se jen zabořit do peřin, nikoho a nic nevidět, nemuset reagovat, přetahnout přikrývku přes celou hlavu, zabalit se do černočerné tmy a neřešit prostě vůbec nic.

Najednou jsem opravdu vážně cítila, že už prostě nemůžu. Děsilo mě to. Němec nás naprosto jednoznačně převálcoval. I mě převálcoval.  A já už se nedokázala bránit.....

Objednala jsem se k ředitelce Domova, který jsme měli na seznamu vybraných. Měla čas. Přijala nás vlídná a milá osoba, na které bylo od první minutky vidět, že má sama bohaté zkušenosti s "Němcem" přímo ze svého života. Byla to otevřená náruč plná pochopení. A šance mluvit s někým, kdo mi rozumí.

Snad milion dotazů jsem položila. Nesčetně výčitek a hesel typu "nezvládla jsem to", "chci svojí mámu strčit do ústavu", "jsem špatná dcera", "ubližuju jí" .... jsem vyslovila. Vše mi bylo postupně vyvráceno. Po tvářích mi stékaly slzy jako hrachy. Na hrudi jsem cítila něco jako obrovský batoh. V krku mě dusil obrovský suchý knedlík. Do hlavy mi bubnovalo hejno datlů.....

Rozklepanou rukou jsem začala vyplňovat přihlášku.

Můj boj s Němcem skončil. Házím bílý ručník do ringu.

A tak u letošní štědrovečerní večeře bylo o jednoho prima člověka méně. Mé první vánoce v životě bez vlastních rodičů :-(

Kdo to nezažil, možná nepochopí. Kéž bych byla mezi nechápajícími....