Padám ke dnu... aneb Můj život s Němcem IV.

30. 01. 2011 17:47:47
Je to již pár dní, co doma nejsem od rána do večera ve stresu, cože zase moje máma „vyvede“, co jí vykolejí a jak jí co nejlépe uklidnit. Nastoupila na měsíční odlehčovací pobyt ve stacionáři specializovaném na Alzheimerovu chorobu. Měla bych být tedy klidná i já, řeklo by se. Ale ono se tolik věcí tak lehce řekne a tak těžce prožívá.

Hlavu bych nejraději odstřihla od zbytku svého těla. Kdyby to tak šlo. Kdyby někdy šlo takhle jednoduše vyřešit problémy. Kdyby....

Vím, že sama to nezvládnu. Snažím se volat do celého světa "pomooooc", ale ti, co to slyší, mi pomoci nedokáží a ti, co to dokáží, ti buď neslyší nebo dělají, že jsem neviditelná. Sbírám veškerou svojí odvahu k návštěvě psychoterapeuta. Náročný byl tento krok. Sama sobě přiznat, že bez cizí pomoci se nehnu z místa, snad ještě náročnější bylo najít a vybrat toho pravého. Našla jsem ho. Začátek návštěvy je velmi rozpačitý, mám trému, nezabrala na mě ani přátelská atmosféra, příjemné prostředí, ani zapálená svíčka na stole. Rozehřívám se pomalu. Ale je úžasné mluvit a cítit, že jsem vnímána. Vyslovit své myšlenky, utřídit si je a nechat se jen tak lehce posunout v názorech. Po společně stráveném čase se cítím mnohem lépe. Sdělená starost, poloviční starost.

Mám hlavu přeplněnou, skoro mi chce odletět někam do vesmíru, je těžká, přetěžká. Zjišťuji, že v sobě mám naskládaných problémů více. Cítím se opravdu na pokraji svých sil. Nepřidává mi příliš ani návštěva mojí mámy ve stacionáři. Je stále krásná, milá, snaží se o úsměv, ale....ve skříni objevuji 80% oblečení, které ale není vůbec její, na nohách bačkorky, které jsem v životě neviděla. „Mami, co to máš za bačkory?“ Její reakce mě naprosto odzbrojuje, jsou to přeci ty její oblíbené, které si nedavno koupila...Ufff. Umím reagovat na tyto situace, už to umím. S úsměvem se klepnu do čela, „jasně, já trouba na to úplně zapomněla, to jsou TY TVÉ OBLÍBENÉ“. Vnímám její okamžité uklidnění. A o to šlo. Vnitřně však pláču, co víc, já přímo řvu a cítím, že to musí rychle ven.

Vyvolávám poprask po celém malinkém oddělení. Sestřičky se tváří nechápavě – je naprosto v pohodě, snaží se mě uklidnit, ale já vím, že není, vidím ten posun (bohužel směrem dolů). Přichází i paní doktorka, na můj vkus nepříliš pevná v kramflecích, což mě zneklidňuje ještě víc. Pokládám hlavu svojí mámy na polštář, má skvěle načesanou hlavu a je vážně nádherná. Bolí jí hlava, prý (je-li to pravda nebo ne, to, bohužel, nejsem schopná nijak zjistit). Hladím jí po vlasech a utíkám pryč, už bych nezvládla umělý úsměv a předstíranou pohodu a klid. Vybíhám ven a řvu a řvu a řvu jako želva.....

Přecházím do terapeutické skupiny. Společně se mnou u stolu sedí dalších asi osm lidí, kteří zápasí s podobným problémem jako já. Je to osvobozující skupinka, je osvobozující v tom, že když dojde řada na mě a mé povídání (což je poměrně brzo), mluvím a oni mi rozumí! Přesně ví, co říkám, protože to sami zažili nebo spíše zažívají. Mluvím klidně, rozvážně, snažím se i s nadhledem. A jsou zážitky, které se dají také vypovědět s humorem, je to humor hodně černý, ale v této skupince lidí je velmi vítaný, protože je cítit, že opravdu nejsem tak cynická, je to jen moje obrana na danou situaci. Jejich zájem o to, co prožívám je velmi povzbuzující. Pak postupně poslouchám osudy dalších. Je to síla, velká síla. Přistihla jsem se, že se až nápadně často zapojuji do diskuse, připadá mi, že mám náskok nad většinou z nich. Mám více informací, více jsem toho vyzkoušela, často znám odpověď na jejich problém. O co jednodušší je sledovat druhého se svým nadhledem, druhého, který se právě topí v bahně a já si uvědomuji, že oproti němu stojím pevně na zemi. Cítím, že mohu ostatním něco nabídnout. A to taky rozhodně udělám! Už zbývá jen vymyslet jak. Jak jim podám pomocnou ruku a zpevním půdu pod nohama.

Obcházím několik lékáren, abych si mohla vyzvednout psychoterapeutem předepsaná antidepresiva. Já už to tak prostě mám - ty, co jsme konečně vybrali, prostě přestal výrobce vyrábět....takže sháním lékárnu se starou zásobou tohoto léku. Nestydím se za to, že jsem vlastně „blázen“ jak by to mohlo nazvat spousta nezkušených, naopak, jsem na sebe hrdá, jsem hrdá na to, že snad konečně malinko uchopuji svůj život do svých rukou, že se snažím ho řešit. Po dlouhých bezesných nocích konečně spím celou noc....

Kdo to nezažil, možná nepochopí. Kéž bych byla mezi nechápajícími....

Autor: Jasmína Sudová | neděle 30.1.2011 17:47 | karma článku: 31.02 | přečteno: 1521x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.01 | Přečteno: 458 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.40 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 519 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2392
Jsem pro někoho úplně obyčejná, pro někoho možná ne. Stroze napsáno - čtyřčlenná rodina, mám dvě krásné holčičky, jednoho psa, jednu kočku a taky maminku na kterou hupsla Alzheimerova choroba.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...