4. ledna 2011
Trapas?
Odjely jsme s holkama na 4 dny do Holandska – hrajeme vánoční volejbalový turnaj a bydlíme v rodinách.
A tak sedíme první večer v obýváku na sedačce a pomalinku se seznamujeme. A, banální věc – začalo se mi chtít na WC. „No problem“ – jdi rovně a doleva. Šla jsem tedy, záchod jsem kupodivu našla. Byl krásný, vyzdobený – všude plno ozdobných dlaždiček a figurek. Nedá se nic dělat, konec odpočinku a relaxace, musím se vrátit zpět k návštěvě. Ale ouha! Ten záchod nemá splachovadlo!!! Nádrž a trubka tady je, ale žádnou šňůrku nevidím L No nic, podívám se v okolí nádržky…nic….Na míse a kolem mísy žádné páčky nebo něco, co by způsobilo přesun vody z nádržky do mísy. Co teď???
Aháááá! Dlaždičky!!! Ty ozdobné dlaždičky, proto tady jsou!!! Jedna z nich to určitě bude! Ohmatala jsem poctivě všechny. Nic L Začínám cítit horké tváře a slzičky v očích. Trapas! Od toho neuteču. Ostuda…
Ha! Spásná myšlenka – že oni to mají na pohybovou buňku! Odejdu a spláchne se to samo. No jasně, že mě to hned nenapadlo. Hrdě odcházím, zhasínám, zavírám dveře….radši jdu ještě za roh, aby si bylo čidlo 100%-ně jisté mým odchodem…..Nic…Tak to bude asi v zámku. Nebyla jsem zamčená a klíč je v zámku. Sedám si na mísu, zamykám, chvíli čekám, vstávám, odmykám, zhasínám….jdu radši až za roh…a….nic :-(
Co teď??? Nedá se nic dělat. Prostě použiju kbelík s vodou a je to. Mno, ale místo desetilitrového kbelíku, který by byl v tu chvíli mým nejlepším kamarádem, moje oči zastavily nad jedinou nádobou, do které šla nalít voda – krásný květovaný kalíšek na zuby. Ufff. Tak tudy cesta nevede.
Jdu se tedy přiznat. Otevírám dveře do obýváku. Na našich hostitelích vidím velkou úlevu, že jsem se neutopila (fakt jsem chtěla, rozhodně lepší než ten trapas, ale prostě to nešlo…). Pak se zarazili. Holky na mě koukaly vyděšeně. V tu chvíli jsem cítila pouze horkost syté rudé barvy, která se odrážela z mých tváří do celého pokoje…holky se mi smály, prý – neboj, jdu taky a zahladím stopy ;-)
Po 10-ti minutách vylezla Jitka s podobným výrazem tváře jako já…
Přiznaly jsme našim už tak dost vyděšeným hostitelům pravdu. Spadl jim balvan ze srdce (asi netušili, co se děje) a upřímně se smáli tak, až byli v obličejích stejně červení jako my.
A stal se zázrak! Zatáhli za trubku spojující nádržku s mísou a … začaly se valit gejzíry vody! A bylo ;-)
Jasmína Sudová
Můj život s Němcem VII. - smíření
Prohrála jsem boj. Já osobně skutečně ano. Ten slizoun odporný s německým jménem si vzal vše, co chtěl. Překonal každou bariéru, každou překážku, kterou jsem mu nastavila a hrdě se teď plácá pěstičkama do hrudi. Zase se mu podařilo to, co chtěl.... Ten slizoun má i své jméno. Jmenuje se Alzheimer.
Jasmína Sudová
Můj život s Němcem VI. - první vánoce bez Němce
Alzheimerova choroba je zatím nevyléčitelná. Prostá věta, která se objevuje téměř u každého článku o této nemoci. Bohužel, ta věta je pravdivá. A velmi často následuje i věta druhá, bohužel, také pravdivá - nemoc se postupně zhoršuje..... A já dodávám větu třetí - a bere s sebou všechny okolo sebe.
Jasmína Sudová
Suchare....
„Suchareeee...“ vnímá Agáta jeho hlas. Je lehké náledí, nemůže přeci jet rychleji. Ale zrovna suchar? Ona? Ona, která neustále vymýšlí co by vyvedla za vylomeninu, ona že je suchar? No, tak to snad neeee! Zatíná stoličky vzteky do sebe, lehce špulí ústa a naštvaným lehkým pohybem ruky naznačuje, že tady je pánem ona.
Jasmína Sudová
Můj život s Němcem V. aneb Němec vyhrává :-(
Podle výzkumu je u pacientů trpících Alzheimerovou chorobou, která je postihla v poměrně brzkém věku, velmi strmý průběh této nemoci. Netuším, kdo se na tomto výzkumu podílel, ale co vím naprosto přesně je fakt, že výsledek musím, bohužel, potvrdit.
Jasmína Sudová
Blázinec! Do slova a do písmene!
„Dobrý den, jakpak se dnes máte?“ usmívá se na mě docela sympatický mladý muž. Pokouším se také o úsměv. „Jmenuji se Daniel, můžeme si tykat?“ No, jasně, proč ne? Cítím se najednou příjemně mladě.
Jasmína Sudová
Padám ke dnu... aneb Můj život s Němcem IV.
Je to již pár dní, co doma nejsem od rána do večera ve stresu, cože zase moje máma „vyvede“, co jí vykolejí a jak jí co nejlépe uklidnit. Nastoupila na měsíční odlehčovací pobyt ve stacionáři specializovaném na Alzheimerovu chorobu. Měla bych být tedy klidná i já, řeklo by se. Ale ono se tolik věcí tak lehce řekne a tak těžce prožívá.
Jasmína Sudová
Pro pár minut touhy.....
Ester sedí jako hromádka neštěstí. Před chvílí si zakoupila gravi-test a připadá si prostě šíleně. Už v lékárně cítila to pobavené pousmání prodavačky. Svět kolem sebe si rozdělila na ženy, které určitě miminko moc chtějí, na ty, co ho právě mají a na ty, které ho rozhodně nechtějí (tedy rozhodně ne právě v tuto dobu). Řadí se do kategorie za c). Ne, že by neměla děti ráda, ale je to už plný jeden měsíc, co jí dělí od hranice třicátníků. Už plný jeden měsíc si u věku píše na prvním místě čtyřku. Už plný jeden měsíc se s tím snaží srovnat a přijmout ten fakt, ale nejde to dostat pod kůži. Přemítá o svém životě, o tom co a jak je, co mohlo být jinak....Vlastně nejvíce se jí vybavuje doba těsně před kulatinami, doba, kdy chtěla zastavit zeměkouli, aby už neplynul čas, doba kdy chtěla dohnat ujíždějící vlak....
Jasmína Sudová
Můj život s Němcem III. - ŽIVOT JE PLNÝ PARADOXŮ
Odlehčovací služby mají odlehčit tomu, kdo o někoho pečuje v domácím prostředí. Odlehčovací služby mohou být poskytovány v určité dny nebo hodiny v domácnostech nebo v zařízeních s celodenním, týdenním, nebo dlouhodobým pobytem. Důvodem poskytování služby je umožnit pečující osobě nezbytný odpočinek. Po ukončení poskytování služby se klient navrací do domácího prostředí. Odlehčovací služby mohou být poskytovány opakovaně.... My zvolili zařízení celodenní s měsíčním pobytem...
Jasmína Sudová
Plechová intimita
Strašně ráda jezdím autem. Teda, pokud znám trasu a vím, že mě na konci nebude čekat mini místečko mezi dvěma dalšími auty....taková představa mě už předem odsuzuje k jízdě plné nervů. Totiž představa, že celá spocená najdu to správné místo (ale, dle mého pohledu, na auto tak poloviční tomu mému) je pro mě natolik stresující, že si jízdu autem neužiju ani v nejmenším, předem si představuju ty pohledy kolemjdoucích, pobavené úsměvy ostatních řidičů a nakonec i můj schlíplý pohled, když musím v těžké krizi zoufalství oslovit toho, co se nejvíce baví nad mými pokusy o nemožné. Nevím, proč to řeším až tak dopředu, ale prostě to tak mám.
Jasmína Sudová
Boj o přežití aneb život s Němcem II.
Zase jsem si uvědomila jak je důležité prožívat právě ten okamžik, který je TEĎ. V duchu si přemítám předloňské vánoce, kdy jsem byla hrozně naštvaná. Moje máma totiž zabalila dárky a mým princeznám je dala o den dříve, protože zapomněla, že se dárky dávají pod stromeček. Měla jsem slzy na krajíčku, protože hrozilo, že přijdou na to, že Ježíšek vlastně vůbec nechodí.
Jasmína Sudová
Můj život s Němcem...
Alzheimerova choroba je degenerativní poškození mozku. Její příčina není stále známá, zatím je znám pouze její průběh. Jde o to, že se v mozku ukládají patologické proteiny, které vytváří plaky v okolí nerovových buněk – čímž se nervové buňky a jejich spoje poškozují. Následkem změn v buňkách mozkové kůry dochází k postupné demenci. Dochází však také k psychickým změnám (porucha paměti, zmatenost, změny chování a osobnosti, dezorientace v čase a místě, poruchy řeči, demence atd....)
- Počet článků 14
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2392x
Jsem pro někoho úplně obyčejná, pro někoho možná ne. Stroze napsáno - čtyřčlenná rodina, mám dvě krásné holčičky, jednoho psa, jednu kočku a taky maminku na kterou hupsla Alzheimerova choroba.
