Boj o přežití aneb život s Němcem II.

Zase jsem si uvědomila jak je důležité prožívat právě ten okamžik, který je TEĎ. V duchu si přemítám předloňské vánoce, kdy jsem byla hrozně naštvaná. Moje máma totiž zabalila dárky a mým princeznám je dala o den dříve, protože zapomněla, že se dárky dávají pod stromeček. Měla jsem slzy na krajíčku, protože hrozilo, že přijdou na to, že Ježíšek vlastně vůbec nechodí.

Hned bych tu dobu vrátila. Ovšem se současnými poznatky. Nejde to, nejde to, nejde to.....vím to...... Už bych nad tím totiž jen lehce mávla rukou, usmála se a dál se snažila vytvářet vánoční atmosféru bez mrknutí oka. Protože teď už sleduji jen zbytky osobnosti, která s mojí mámou nemá už vůbec nic společného.

Její stav se natolik zhoršil, že jsem celé dny v pozoru a jen čekám, co se zase přihodí, ve tři ráno jí uklidňuji, že může jít v klidu spát, protože jí nikam neutečeme a když někam půjdeme, vezmeme jí s sebou. Mé napětí v těle je tak silné, že mi to bere chuť a energii do ostatního života. Brzdí mi v práci i v životě osobním. Jsem na dně, úplně na dně. Přestala jsem prožívat svůj život (a že v něm jinak emoce lítají jako na houpačce), jsem v útlumu a vím, že sama si z tohoto stavu nepomůžu. Obracím se tedy na psycholožku, paní nesmírně vlídnou a chápající, která mi pomáhá občas „nabít baterky“, která si mě posadí a nechá mě vybrečet a přitom mě ještě chápe. Vlastně každou návštěvu u ní cítím jako takový malinký zázrak. Hmm, někdy člověku stačí málo, co? Nebo to není tak málo??? 

Tentokráte to bylo sezení zvláštní, vůbec jsem nebrečela, jen jsem odříkávala, co prožívám. Přiznávám, že paní doktorka ze mě byla naprosto nešťastná, smutně mě pozorovala a rezolutně prohlásila – tak, takhle to dál nejde, takovou vás vůbec neznám, vyhlašuji boj za vaší osobní záchranu!!! Nabídla mi pomocnou ruku ve formě měsíčního pobytu mojí mámy ve stacionáři, na tuto nemoc zaměřenou, na pobyt nabitý programem, na pobyt plný porozumění, na pobyt s lidmi, kteří na ní budou mít energii, na pobyt, u kterého nebudu muset být já 24 hodin denně... Připadá mi to jako světlý bod v černém tunelu, jako bych malinko odsunula tu tíhu, co se mi navalila na celé tělo a hned beru veškeré dokumenty, zařizuji lékařské vyšetření, vyplňuji spousty papírů a docela se těším, že si vážně na chvíli odpočinu.

Termín nástupu do stacionáře je dán. Vše proběhlo tak neskutečně rychle...Balím nejnutnější věci s sebou a je mi zase nějak smutno a úzko. Je to tak zvláštní balit tašku vlastní mámě s vědomím, že jí někam vysílám. Jsem to já, kdo situaci nezvládnul a svojí vlastní mámu „strká“ do nějakého ústavu. Selhala jsem, neuspěla jsem, jsem špatná dcera. To vše se mi pere v hlavě s myšlenkami – buď se něco posune nebo se něco stane se mnou. A jestli často ráda přeháním, tak tohle je vysloveno ještě hodně mírně.

Taška je sbalená, dotazníky vyplněny....odpoledne jedeme.....těším se i se bojím. Těším se, že na chvilenku vydechnu, že naberu energii a sílu. Ale dobrý pocit z toho nemám, opravdu nemám....          

Jsem vážně tak špatná????

Kdo to nezažil, možná nepochopí….kéž bych byla mezi nechápajícími.....